Následující text vznikl jako prezentace první kapitoly z knihy M. Aleberta ParEcon na seminář o participativní ekonomice a ekonomické demokracii. Další seminář bude 7. září od 17.30h v konferenčním sále Filosofického ústavu AV (Jilská ulice, Praha).
Albert začíná slovníkovou definicí podle níž je ekonomika „systém produkce, distribuce a spotřeby bohatství.“ Moderní ekonomika tak zahrnuje výrobu a spotřebu nejrůznějších druhů zboží od potravin po kytary.
Výroba se odehrává na různým místech, v různých výrobních jednotkách a práce k ní potřebná je prováděna bezpočtem různých profesí, které se od sebe liší co do úkolů, které plní, odměny kterou dostávají, zodpovědnosti kterou mají atd.
Smysluplná produkce musí umět alokovat dostatek zdrojů na správná místa. Právě alokace je pro Alberta důležitá, neboť synchronizuje produkci a konzumaci, práci a zábavu.
Zboží, které dorazí na své místo určení musí být použito. Pokud by kytaru nikdo nepoužil, byla by bezcenná. Řečeno marxistickými pojmy, zboží musí mít užitnou hodnotu.
Všechny tři body, tj. produkce, alokace a konzumace definují každou ekonomiku a každý z nich zároveň definuje a informuje nás o praxi dalších dvou.
Klíčová ekonomická dynamika a instituce
Albert dále snaží určit hlediska, podle kterých můžeme různé ekonomiky dělit.
Jmenuje tyto aspekty:
1. Vlastnické vztahy
2. Instituce zajišťující alokace
3. Dělba práce
4. Odměňování
5. Rozhodovací proces
1. Vlastnické vztahy
Základně se dají dělit na soukromé a státní, nebo na společenské vlastnictví, které pro Alberta vlastně znamená stav, kdy společnost vůbec pojem vlastnictví nemá. V tomto bodě opět nacházíme souznění s Marxem, který předpokládal, že po zrušení třídních antagonizmů zmizí se zbytky státu i pojem soukromého vlastnictví jakožto pojem neodpovídající realitě.
Dnešní realita je taková, že na jedné straně je hrstka šťastlivců, kteří vlastní výrobní prostředky a na druhé straně miliony těch, kteří mají jen minimální slovo v rozhodování o ekonomických výstupech.
2. Instituce zajišťující alokace
Tyto instituce existují ve všech ekonomikách a Albert nachází tyto jejich formy:
· konkurenční trhy
· centrální plánování
· horizontální plánování
Na trhu dochází k výměně mezi prodávajícím a kupujícím, motivem je naplnění soukromých zájmů a suma všech těchto snach dává dohromady celkovou ekonomickou aktivitu.
V centrálním plánování malá skupina plánovačů určuje množství produktů, které se mají vyrobit a kam se mají dodat. Jejich aktivita definuje celkovou ekonomickou aktivitu.
Při participativním neboli horizontálním plánování členové společnosti zhodnotí situaci svou a druhých a kooperativně vyjednávají skrze své dělnické a spotřebitelské rady o svých osobních a společných krocích. Jejich rozhodnutí a vyjednávání shrnují sumu společenských úkolů.
3. Dělba práce
V ekonomice existuje dělba práce. Buď můžeme podle Alberta přijmou klasickou hierarchickou koncepci, kde existuje propastný rozdíl mezi tím jakou moc a jakou kvalitu života a práce mají jedni a jakou druzí. Na jedné straně tak ředitel firmy rozhoduje o všem a dělník u montážní linky o ničem.
Na druhou stranu nehierarchický přístup nás staví do situace, kde, podle Alberta, není už žádní ředitelé či tajemníci, ale každý zaměstnanec má sérii úkolů specifických ve svých detailech, nicméně srovnatelnou s tím druhým.
Dnes jedni pracují ve více náročném a nebezpečném prostředí než jiní, mají menší rozhodovací pravomoci než jiní apod. V společnosti s vyrovnaným souborem prací by práce pro všechny zahrnovala průměrnou kvalitu života a rozhodovacích pravomocí. Každý by dělal svou práci, ale výsledkem by byla stejná kvalita života pro každého.
Albert cituje Adama Smithe a souhlasí s ním, když Smith tvrdí, že monotonní činnost vede ohlupování.
4. Odměňování
Odměna vlastně stanoví množství prostředků, které máme k dispozici na koupi zboží a služeb. Jedni lidé jsou za svou práci odměňováni méně jako prodavačky jiní hodně jako Michael Jordan nebo elitní právníci. Jiní lidé nejsou ale odměňováni jen za svou práci, ale i za práci ostatních.
Můžeme tedy podle Alberta stanovit základní kritéria, za co jsou lidé placeni:
· Za to, co vlastnictví jednotlivce vyprodukuje, neboli celkový výstup
· Za to, co jednotlivec sám vyprodukuje, neboli osobní výstup
· Za to, v čem je jednotlivec dost silný na to, aby se toho zmocnil, neboli vyjednávací síla
· Za to, co jednotlivec vynaloží a obětuje, neboli úsilí a oběť
· Za to, co odpovídá potřebám jednotlivce, bez ohledu na aktivitu
Podle zvoleného způsobu se budou lišit také lidské chování a další rozvoj jejich motivací a osobností
5. Rozhodovací proces
Obsahuje řadu otázek od toho, kdo ustanovuje určitý řád, přes to, co ospravedlňuje alternativní distribuci ekonomické moci po to, proč jedni vládnou a druzí musí poslouchat. Albert opět definuje tyto charakteristiky:
· v ekonomickém rozhodování může být dáno největší slovo těm, kteří jsou nejlépe připraveni, nejinformovanější, a s největší předchozí zkušeností nebo nejlepšími výsledky v rozhodování
· ekonomické rozhodování může rozptýlit moc mezi různé činitele podle různých ale stále diferencovaně distribuovaných kritérií. Např. lidé vlastníci majetek nad ním získávají moc, protože mají smlouvu a nepotřebují k tomu žádnou další předchozí zkušenost
· ekonomické rozhodování může poskytnou větší či menší slovo lidem na základě toho, zda jim zaměstnání dává více či méně kontroly nad informaci vysoce důležitými pro rozhodování
· ekonomické rozhodování může být určeno nějakou normou, např. jeden člověk jeden hlas a rozhoduje většinové hlasování nebo konsensus
· ekonomické rozhodování se může řídit specifickými normami pro specifické situace
· ekonomické rozhodování se může řídit nějakou kombinací výše uvedených norem
V každém případě ekonomika vytvoří instituce a vztahy mezi nimi, které budou opět vysoce záležet na informovanosti jednotlivců, kteří do nich budou vstupovat, na stupni vlivu jaký bude mít jednotlivec na výstup a stupeň podřízení, který jednotlivci vůči rozhodnutím ostatním uznají
Ekonomiky
Podle předešlého výčtu vlastností dělí Albert ekonomiky do několika kategorií:
· Kapitalismus má soukromé vlastnictví, alokaci trhem, korporátní dělbu práce, odměňování za vlastnictví, moc, výstup a kapitalistickou třídu jako rozhodujícího rozhodovatele
· Dva socialismy (tržní a centrálně plánovaný) mají veřejné nebo státní vlastnictví, alokace trhem a/nebo státním plánováním, v rozhodování vládne třída koordinátorů
· Bioregionalismus – cíl některých ekologických aktivistů, má veřejné vlastnictví, decentralizovanou výměnu tváří v tvář a většinou kooperativní dělba práce a nedostatek jasných definic pro další aspekty
· Participační ekonomiky v sobě kombinují společenské vlastnictví, alokace participačním plánováním, radovou strukturu, vyvážený komplex povolání, odměňování za úsilí a oběť a participační samosprávu bez třídního rozdělení
Všechny tyto typy se samozřejmě liší v detailech ve své konkrétní aplikaci a stejně tak alternativní modely jako bioregionalismus a participativní ekonomika se budou lišit v praktické aplikaci např. v přesné podobě institucí a jejich struktury.
Přesto jsou tyto charakteristiky důležité, protože nám dávají základní představu o zmíněných typech ekonomik.
Třídní struktura
Jiným způsobem, jak se na ekonomiky dívat je to, jak dělí lidi do proti sobě stojících skupin – tříd. Samozřejmě v každé ekonomice existuje určité rozlišení podle toho, jaké máme zaměstnání, jaké používáme nástroje atp., ale Albert hovoří o třídní konstituci jako o něčem co se týká skupiny lidí, kteří mají stejný poměr k výrobě, alokaci a spotřebě a sdílí společné zájmy proti jiné skupině lidí, kteří sdílejí jiné zájmy a prostředí. Samozřejmě neplatí, že by členové stejné třídy měli naprosto identické zájmy a inklinace.
Základním úhelným kamenem pro rozdělení do tříd je jejich vztah k vlastnictví. Zde je nutné poznamenat, že vlastnictví se běžně v této souvislosti chápe jako vlastnictví výrobní prostředků, protože samotné vlastnictví např. osobního kola jistě neurčuje třídní pozici.
Nicméně mezi kapitalisty vlastnícími firmy a dělníky prodávajícími svou schopnost pracovat identifikuje Alebert ještě jednu třídu, třídu koordinátorů (manažeři, doktoři, právníci, inženýři), která se neřídí přímo jednoduchým vztahem k výrobním prostředkům. Tato třída sice dostává mzdu jako dělníci, ale je v mnohem mocnější pozici a udržuje si tuto vlivovou pozici zejména díky monopolizaci znalostí a schopností. Navíc všichni členové dělnické a koordinátorské třídy hodnotí sebe navzájem jako skupiny s protichůdnými zájmy. Třídní boj, jak ukazoval Marx, totiž neprobíhá jen mezi třídami, ale i uvnitř samotných tříd.
Žádné komentáře:
Okomentovat